Sargas 5 Uprchlík.



Všechny samozřejmě napadne mne hledat v Mýtě, na naší državě. Takže musím jinam, kde je nenapadne mně hledat. Pjotr najednou prolomil mlčení „Moje starší dcera Dita vás viděla včera ráno, když to všechno začalo. Takže jsem pochopil, že varování přišlo pozdě?“ „Bohužel ano, ale kam máme namířeno? Do mýta by to opravdu nebylo rozumné.“Mýto objedeme obloukem a pojedeme na panství lorda Saniniho, to na jeho popud jsem vás nechal varovat a už vás hledám od čtvrté ranní co dorazil holub se zprávou. Byl jsem překvapen, že se tito muži navzájem znají a já o tom nic nevím. Ano můj drahý přítel co se straní Velihradu a raději je na svých panstvích na druhé straně hor nade mnou drží tajně svou ochrannou ruku. Mimo vosí hnízdo jak s oblibou říkává. Poznali jsme se již jako děti když ho můj otec našel v průsmyku s probodnutou nohou od rezavého hřebu, když se jeho koně splašili a kočár se převrátil. Jak mně otec vyprávěl na pohřbu kočího, kterého vůz zavalil. Nehodu měli na svědomí nejspíše lapkové, kteří v průsmyku provozovali svou krvavou živnost. Všichni tři lotři po té co byli chyceni se nakonec před popravou přiznali , že oba strážné na koních zabili a hodili do propasti. Tam málem skončil i mladý Sanini. Matyas se pro mne později stal“ starším bratrem“ a zároveň učitelem. Od těch dob jsme spolu trávili skoro každé léto na jejich nebo našem panství blízko hranic království čtyř klanů Sargasu s Pustinami. Ale hlavně ho neznal skoro nikdo s klanů osobně a netušil že se přátelíme a je pravda, že jsem ho již několik let neviděl přesto, že jsme si celkem pravidelně dopisovali. Ale to se již brzy změní. Jemu jsem jako jedinému člověku mohl zcela důvěřovat. Myslel jsem na své uvězněné přátele a v duchu přísahal proradným skalníkům strašnou pomstu, pokud se Evě Lelasag či Drozdinskému něco stane. A také jsem si uvědomil, že dýku musel vyměnit někdo ze sloužících těsně přede tím než jsem se vzbudil a být si jistý, že si ji už neprohlédnu. Do mých komnat jich měla přístup jen hrstka a jeden z nich je Kruciniho špeh. Jacomo Krucini byl vzteky bez sebe a řval „Takže že Geery z Mýta uprchl? Víš, že jsem ho ještě potřeboval, hlupáku?“ Obořil se Jacomo Krucini na velitele stráží. „Hledejte, kdo mu pomohla a ty mně přiveďte a já.“hlas pak Krucinimu vyhasl a ozvalo se zasyčení,“se s nimi srovnám, Krucini při těch slovech zíral veliteli stáží z blízka do obličeje a tomu stékal přes tvář čůrek potu.“Najděte Gerryho a přiveďte ho ke mně, teď zmizte“ vykřikl na rozloučenou se strážemi. Pak se velitel raději urychleně vzdálil, aby už byl z lordova dosahu co nejdál a byl rád, že vyvázl tak lehce. Klan Skal si vždy připadal jako nadřazený nad ostatní pevný nepoddajný a hrdý, co byla pro něj voda měkká poddajná a chladná. Nebo co značí poušť vyprahlá a nehostinná a bez života nebo les co se dá spálit na prach a popel. Skála je to pravé neměnné ve světě a ona by měla vládnout kamennou pěstí nade všemi, ale jak si podrobit většinu? Jak špatně pochopené pravidlo o síle v univerzu. Co není síla je slabost a to je cesta kterou Jacomo neznal a pak sílu nahradil hrubostí a vypočítavostí a později i chamtivostí. Ale sil je více druhů a někdy je nejdůležitější síla začít znovu jako když spálený les znovu obroste. Pokud jsi neodolal hrubé síle to si Jacomo nikdy nepřipouštěl. K němu byli jeho rodiče vždy tvrdí a on si ten nedostatek lásky kompenzoval na jiných, jen jediný člověk na světě mu byla blízká jeho nevlastní sestra Terezie. Když se díval na ni, jeho tvrdý pohled vždy změknul a ztratil svoji přísnost. Jeho osobní tragédií tedy bylo to, že jediného člověka, kterého miloval, nemohl nikdy mít a své neštěstí dával pak pocítit ostatním. Tedy i on byl hledačem „Svojí Lásky“ ale jeho naděje byla prachbídná a on se mstil světu, co měl stejnou povahu jako on. Byl to svět, který byl plný krutých, sarkastických žertů osudu a pokud vám dal napít vína moci z jednoho soudku, nedal vám napít ze soudku náklonnosti ostatních. A tak mnoho náklonnosti neochutnal a netušil, že ji musí někomu dát, pokud ji chce dostat zpět. Kola lomozila a vůz se natřásal na kamení a výmolech, což mne probudilo. Zatím co jsem spal, vůz se dostal z mírně zvlněných políček do podhůří Sargasského hraničního pásma, jehož jehličnaté hřbety spadaly do údolí a přecházely v Pustinu. Ta nebyla zase tak pustá vegetací , ale nepřítomností větších osídlení lidí. Těch pár co tam přežívalo bylo žalostným zbytkem království Lana, které bylo vypleněno za desítky let bezvládí žoldáky všech čtyř zbývajících království a Sargas jim už nemohl nic vzít, proto je nechával nepokoji. Tráva zde byla vysoká jako dospělý člověk a cesty byly vyšlapány v ní a stále se měnily. Města zanikla již dávno a místo lesů, zde byla jen pichlavá křoviska, co vám roztrhala v mžiku oděv na cáry. Bohužel to byl kraj plný psanců a lapků a jiných pochybných existencí, ale ti nebyli takovým nebezpečím jako Sargasská garda, co mně byla jistě v patách. Ano nyní již jsem skoro v bezpečí, ale co mí přátelé?


O Blogu