Sargas 4 Na útěku




Dočetl jsem s pocitem, že se nevzdám, ostatně už stejně nemám co ztratit. Najdu tedy svoji“ Lásku k sobě i ostatním a nenechám se zlákat její falešnou sestrou“, tak jak si to představuji já a ne Skalníci, kteří mají srdce tvrdé jako kámen a jejich „láska“ vás rozdrtí v prach. Svinul jsem list a obešel jsem zdi tedy vlastně skály svého vězení. Skalníci zvolili vězení, naplněné magií svého rodu, a pokud bych se pokoušel projít přes skálu nemohlo se to podařit. Vytáhnul jsem sponu pásku a zkusil rýpnout do skály, od hrotu sršely jiskřičky a spona se skalní magií začala rozpalovat. Tudy to nepůjde V nejtemnějším koutě jsem narazil na otvor ve skále, zazděný několika cihlami. Když jsem se podíval lépe za mihotavého světla zápalky, na cihle byla značka se stromem, obtažená křídou. Že by to bylo vodítko pro mne? Naše cihly, to je naše magie soustředil jsem tedy sílu ohně na jedno místo na cihle a připravil si vodu v misce. Nahrnul sem slámu až ke zdi a po kouskách ho zapaloval a přikládal ke zdi. Když se mně zdála dost zahřátá, prudce jsem na ní šplíchl vodu a znovu a znovu. Zeď se ani nehnula a tak jsem se zas svalil na zbytek slámy a bolestivě se o něco praštil. Zašátral jsem po zemi a našel v temném koutě poměrně velký kámen odlomený odkudsi z vrchu mé kobky. Venku se mezitím se zatmělo a začal skučet vítr. Vzduch byl náhle plný elektřiny a podle toho jsem cítil, že se blíží bouře. Zvedlo jsem kámen a čekal. Vtom se zablesklo a já počítal kdy mám udeřit kamenem do stěny. První úder zanikl v burácení hromu a pak venku vypuklo peklo. Ale každý hrom měl ozvěnu v ráně kamenem. K smrti vyčerpaný jsem rozškrtl sirku. Pak jsem zajásal, když se v cihle objevila prasklina. Hrabal jsem pomocí hrotu jako posedlý a nakonec jsem vyndal polovinu cihly a pak celou a nakonec vydlabal otvor, kterým bych se mohl protáhnout. Zajásal jsem. Tam v temnotě byla to odvodňovací šachta Velihradu. Srdce se mi rozbušilo jako splašené a došlo mi, že to je možná cesta na svobodu. Z dálky jsem zaslechl šumění vody. Sbalil jsem svůj skromný majetek a plazil se směrem k vodě úzkou chodbou vymletou ve skále. Pak mne náhle zasáhl ledový proud vody a já se okamžitě probral. Mojí největší starostí pak bylo udržet v plicích alespoň nějaký vzduch a nenechat sebou smýkat a snažit se nenarážet do ohlazených kamenných stěn stoky. Napůl utopený jsem zahlédl ještě otvor ve skále a pak už jsem letěl s proudem vody do hlubiny. Voda zbrzdila pád a vyplivla mne na kamenitý břeh daleko za pozicí stráže, která se celá promáčená schovávala v děravém přístřešku před bouří. Ta stále ještě bičovala krajinu přívaly deště. „Pryč a co nejdál“ , řvalo mi v hlavě a já se potácel tmou tak dlouho až jsem narazil po mnoha minutách na něco měkkého. Kupka sena se sušila na panáku a já ji využil jako svou skrýš. Zuby mně drkotaly a já se schoulil v kupce do klubíčka, abych se trochu zahřál. Což se mi nakonec povedlo a já usnul. Z podivných zmatečných snů mně probudily tlumené zvuky přijíždějícího vozu. Rychle dál na cestu zakřičelo moje vědomí, když konečně převzalo vládu nad pomláceným tělem. Opatrně jsem vyhlédl ze své skrýše a uviděl na kozlíku muže, kterého jsem kupodivu znal. Pjotr mně byl zavázán, když jsem mu tajně opatřil lék z lékárny Velehradu pro jeho na smrt nemocnou mladší dcerku Julii, když ji ruku pokousal zuřivý pes z hradní smečky a ona dostala z těch psích tesáků do rány infekci. Pokusil jsem se naladit na jeho mysl, ale nenalezl žádnou stopu po zradě či falši. Vysoukal jsem se ze svého úkrytu a vyrazil k povozu. Pjotr mne hned poznal a kývl na mne a přiložil prst na ústa. Neměl jsem na vybranou snad mne nezradí.“ Pane Gery co se vám stalo. Všichni si mysleli že jste ve vězení nebo mrtvý, jen já mám čerstvé zprávy že jste unikl“ usmál se čeledín. Pomůžeš mně Pjotrovi teď když již nejsem , žádným pánem , ale psancem? Poznal jsem dobrotu vašeho srdce a tu oplatím stejně od toho jsem zde. Byl jste k mé rodině vždy hodný a já nejsem nevděčník mimo to jsem na cestě hlavně kvůli vám. Naskočte si a přikrčte se pytli vzadu na voze. A tady je kus chleba, jistě máte hlad. Hlad byl jediné co mne trápilo vody jsem se napil tolik, že jsem to málem nepřežil. Můj oděv byl skoro suchý a když se nad mou hlavou objevila poloprázdná láhev a já douškem vína spláchl chuť čerstvého chleba svět už nebyl tím zoufalým místem co nedávno. A tak jsem za dusotu koní co vůz táhli, začal spřádat plány, jak se dostat z té louže, kde jsem se ocitl. Jak by to okomentoval můj děd, měl jsem zatím víc štěstí než rozumu.



Předešlý článek Další článek

O Blogu