Sargas 3 Ve vězení



Když jsem konečně přišel k sobě, ve vězení bylo vlhko a chladno. Pak jsem se pokusil otevřít očí slepené krví z rozbitého čela a slzami bolesti. Šlo to až na druhý pokus. V kobce bylo pojednou takové ticho, že bylo slyšet kapky vody kapající ze skaly. Po chvíli moje oči přivykly šeru a já uviděl své vězení. Byla to na rozdíl od zbytku kobek vysoká jeskynní prostora s dlouhými podél stěny zatočenými schody bez zábradlí, z kterých jsem se tak rychle poroučel. Připadal jsem si jako po týdenní pitce v té nejhorší hospodě. Hlava mi třeštila, vše mne bolelo a v ústech jsem měl vyprahlo. Paprsek světla už dávno vystřídala noc a vidět bylo jen odlesk měsíčního svitu. Odploužil jsem se do rohu, kde byla trocha podestýlkové slámy jako ve stájích. Tak tedy zatím žiju, řekl jsem si v duchu a usmál jsem se hořce na šedivé strmé stěny. Tak mně budou ještě potřebovat, pomyslel jsem si a obvazoval si ránu na ruce hedvábným šátkem a stěny se zahalili do podivné mlhy. Proklel jsem svoji hloupost a pak upadal do spánku, do něhož mně stáhlo závaží olověné únavy. Tentokrát ne v posteli s nebesy, ale na vrstvě staré špinavé slámy v podzemí odkud moc cest ke slávě nevede. Když jsem se probudil, byl již den, ale ve svém vězení jsem neslyšel ruch života jako ve svých pokojích. Během jediného dne jsem se propadl, až na dno společnosti a měl nálepku zrádce a vraha. Rány už nekrvácely a zdálo se, že zázrakem nemám ani zlomená žebra. V koutě se válela stará dřevěná miska. Vyfoukl sem z ní prach a po zvuku se jal hledat kapající vodu. Pochvíli jsem nahmatal vlhkou skálu a začal chytat kapky do misky. Asi po půl hodině nakapalo několik doušků. Pak jsem vodu z misky nalil do hrdla s pocitem, že jsem nikdy nic tak dobrého nepil. A tak mně ten kus dřeva zas navrátil k životu. Pak mi moje hlava mi opět začala fungovat a už jsem si nepřipadal jako lapené zvíře. Ano, byl jsem varován, to znamená, že mám někde venku přítele, co ví víc než já. Pochybuji, že dostanu nějaké jídlo, ale vody je zatím dost. Prohlédl jsem kapsy a záhyby svého oděvu. Několik mincí kus plátna, sáček s několika posledními sirkami a balíček fíků za pomoc při obchodním jednání. Fíky v tuto chvíli chutnaly skoro božsky a zalili mé tělo přívalem energie. Ale co bylo nejdůležitější dárek od přítele kováře, spona mého pásku se skrytým, malým, ale tlustým nožem. Ještě jsem obrátil poslední kapsu a z ní mi vypadl list pergamenu s dopisem od přítele Saniniho, který se rozvinul do pruhu světla svítícího zhora. Zvedl jsem list a pohlédl do jeho řádků v pruhu světla. Byl jsem velmi rozčílený a věděl jsem, že je nejdůležitější se uklidnit a proto jsem začal číst prolog knihy mého přítele a učitele v jedné osobě. Jsme nemilovaní a opuštění? Často se velké události dějí pohybem malého kamínku, a to co míváme přímo před očima, nedokážeme správně zařadit a popsat. A minulý týden se u mne ten kamínek pohnul. Někdy se také se stane, že teprve když zabloudíme, najdeme tu správnou cestu. A tak se snažíme změnit a vylepšit vše ve světě, okolo sebe a na sebe zapomeneme a k sobě dojdeme a snad únavou snad vyčerpáním, abychom pochopili, že my jsme to jediné, na čem opravdu záleží. Když se díváme na motivaci svých činů, vypadá to, že toužíme po věcech hmotných, na která si můžeme sáhnout a sevřít je v ruce, či strčit do kapsy. Věříme, že motivem života je zisk energie či peněz. Jiní zase údajně touží po společenském vlivu či prestiži A další se snaží dát na odiv svoji nespoutanost nezávislost případně nekonvenčnost. Takže otázka je jednoduchá, po čem touží všichni? Po energii? Dobře, ale po jaké energii. A ač mně to jako starému cynikovi neleze z huby, všechno a všichni děláme vše ve svém životě, abychom dosáhli štěstí. Ale žádné štěstí se nedokáže naplnit pokud neobsahuje Lásku tu těžko definovatelnou esenci co naplňuje prázdnotu našeho bytí. Je tolik podob Lásky jako je bytostí ve vesmírech, ale není bytost která by ji nepotřebovala i když spousta z nich to vehementně popírá. Jediným skrytým motorem našich životů je Láska a její protipól Nenávist. Dvě sestry držící se za ruce, často si podobné jako vejce vejci a záleží jen na nás kterou si vybereme za svoji družku. Všechny naše krásné i strašné činy směřují k tomu, abychom vyrovnaly svůj deficit lásky. Zní to divně? Jak může být tedy motivem vraždy láska? Ano ta sobecká a nepřející to zapříčinila už mnohokrát. Boháči v podstatě sní o tom, že si lásku koupí za peníze, ale jelikož neví jak má vypadat jsou neustále nespokojeni a myslí si, že na ni stále nemají a že koupí lepší za více peněz. Duchovní vůdcové, zas chtějí lásku svých věřících či svého boha a sebevrazi doufají, že ji jim dá stvořitel po návratu k němu. Mnozí staví domy, aby měla jejich Láska kde bydlet a sní o tom, že jí budou vozit ve svých drahých kočárech po exotických krajích. Jiní ji jako do pokladny ukládají do svých dětí a věří, že až ji budou nejvíce potřebovat, že se jim vrátí a zahřeje jejich stará a opuštěná srdce. Ale Láska se brání se stát předmětem obchodu, spekulace či logické úvahy komu ji dát a koho milovat a koho ne. Ale hlavně je jedinou silou ve smíru, která se chová tak, že čím více ji odevzdáme, tím více ji máme. Ano hromadí se rozdáváním, což odporuje našim zkušenostem fyzického světa. Pokud ji chceme mít, nesmíme ji hledat, ale vzít ten zbytek co je snad někde uvnitř nás a pokusit se ho rozdat aby nás netížila, protože my nepotřebujeme její tíhu, ale její záření. A pak můžeme sledovat odlesk tohoto záření v očích zamilovaných, a pokud nás nebude nic tížit smířit se sebou odpustit si svou nedočkavost, nedokonalost a tisíc dalších ne vlastností a po drobných krůčcích se naučit Milovat sebe sama, což je ten nejtěžší úkol života a jediný možný způsob abychom sami sebe sejmuli z kříže svého sebetrestání. Protože pak nemusíme mrhat energií na boj s naším největším nepřítelem, tedy sami se sebou. Dříve jsem si myslel, že nepřízeň osudu, lze zlomit bojem a že lze nad nepříznivými okolnostmi vyhrát, ale tento boj probíhá uvnitř nás a výsledkem je ztráta energie. A tak čím více máme vzteku, že musíme překonávat překážky, tím méně máme sil na jejich překonání. Takže pro toto nás pak čekají bludné kruhy nevyřešených situací. A proto si vyhlasme mír, nebojujme se sebou mějme se rádi přes chyby a nedokonalosti a pak časem nebudeme o sobě uvažovat jako o nemilovaných a opuštěných přesto, že by to o vás nikdo neřekl a v podstatě k tomu nemáte racionální důvod. Proto by jeden biblický výrok měl znít spíše, miluj sebe sama jako i bližního svého. Protože lékař s nemocným srdcem nemůže zachraňovat srdce jiná. Cílem tohoto všeho je naše stabilita v našem nestabilním světě a to nám jednou může zachránit život, tedy to nejcennější co máme a to stojí za jakoukoli oběť z naší strany. Tato cesta nás čeká všechny, a pokud se Vám na ní podaří pokroky nebo se vyskytnou překážky a nebudete mít, komu se svěřit můžete mně napsat. Nemyslete si, že přesto že znám cestu jsem na tom lépe než Vy, nohy i srdce mně bolí stejně jako Vás moji přátelé. Přátelům Sanini



Předešlý článek Další článek

O Blogu