Sargas, moje fiktivní země.





Chvála synchronicitě.

Také se vám to stává. Například dnes vůbec jsem nechtěl nic psát, jen odpočívat. Pokud se něčím začnete opravdu zabývat nedá vám to pokoj a i když relaxujete takt procesoru vesmíru stále tiká a hýbá orlojem světů. Dnes jsem se stavil na návštěvě u matky a můj syn, který tam bydlí dostal od přátel k narozeninám dárky, knihu o své oblíbené počítačové hře (hlavně žádnou reklamu) dvě lahve medoviny a dva hlavolamy. A jeden z nich byl ze tří propojených kruhů a jmenoval se Vortex. Tu synchronistu pochopíte, až dál na dalších stránkách kde se o těchto jevech rozepíšu. Je to vlastně jedno z ústředních témat tohoto dílka co začínáte číst. Synchronicita je to co nás uvede do děje světa a nenechá nás spočinout pokud na sebe nenaváží zdánlivě nesouvisející děje a neučiní změnu v našem životě. Tedy pokud se nějakým tématem začneme zabývat najednou nás začne obklopovat ze všech stran téma, na které máme tančit bez ohledu jestli jsme o věci která nás najednou posedla včera vůbec věděli, nebo v nových souvislostech uvažovali. Velmi mne ale potěšilo, že si toto mohu vykládat jako znamení, že mocné síly vesmírné intuice jsou mně nakloněny a mé řádky by měly pokračovat. Děkuji i svému učiteli, který na mne stále trochu dozírá, protože výlet co jsem si na příští víkend naplánoval, prochází těsně před závěrem ulicí, evokující jeho dudácké příjmení. A i on mne inspiroval abych začal pracovat na tomto příběhu. A tak tímto děkuji všem, co mně inspirovali, ať v dobrém či zlém. To oni mne postrčili ze světa reality do světa imaginace a fantazie co se v realitu zase mění. Zmíněné vortexy na mne najednou začaly útočit ze všech stran a chtějí být objeveny. A chtějí vyprávět své neobvyklé příběhy ty, které se skrývají snad mimo čas a prostor, v našich hlavách a my je máme za skutečné a uvěřitelné, snad se stali nám, v jiné době a v jiném životě, ale možná sídlí v říši mýtů a fantazií. Já věřím, že minulé existance v nás nechávají stopy a prožitky a ty nám připadají stejné jako ty v naší fyzické momentální realitě. Ještě stále občas cítím zranění co na svém fyzickém těle nemám a lásku i nenávist co nedokážu přiřadit k nikomu konkrétnímu. Však vizionáři jdou často ruku v ruce s blázny a pošetilci. A já se cítím být všemi zároveň.

Sargas na mapě Terany dnes nehledejte.

Sargasu dalo jméno uhrančivě krásné místo v Sargasových horách, kde bylo chladné a hluboké jezero skryté mezi horami zarostlé vodními rostlinami hnědými a zelenými s podivnými hrozny. Ale na březích bylo spousta květin hýřících barvami. Byly tak husté jako řasy v mořích a připomínaly takzvané sargasové moře a tak někdo, kdo se plavil po jezeře řekl, že je to sargas a už toto jméno tomuto místu zůstalo. Několik skalisek co se odráželo v jezeru hrálo barvami od modré po tmavě zelenou a hnědou, pokud do údolí s jezerem posvítilo slunce pod správným úhlem, byla výsledkem krásná zeleno modrá záře v celém místě. A jelikož se toto místo nalézalo zhruba ve středu rozlehlé krajiny někdo kdysi nazval celé místo Sargassem. Toto místo bylo tak úchvatné a za starých králů dokonce zakázané, protože ho prý vyvolili bohové k odpočinku. Já jsem tam byl pouze jednou a to při slavnostech dospělosti. V horách tam ale také žili velmi nebezpeční hadi, odlišných barev. Byli tu černí z hranatou hlavou a bílí dlouhými ocasy, oba druhy byli nebezpeční, ale každý jinak. Ti černí hadi měli velmi nebezpečný jed, který paralyzoval bez varování bolestí. Bílí hadi měli jed slabší ale velmi halucinogenní a způsoboval stav euforie a mnohý nešťastník se často zřítil do propasti, když si myslel, že mu jeho imaginární společník ukazuje bezpečnou cestu. Hadi byli prý ochránci hor od nevítaných návštěvníků. A proto byl Sargas krásný, ale nebezpečný pro toho co si nedal pozor na cestu mezi zrádnými skálami a kameny, které tu zanechal pradávný ledovec. Je nutno podotknout, že zbytek této krajiny byl jen mírně zvlněný až k vzdáleným Hraničním horám, které jsem znal mnohem lépe než Hraniční hory Sargaské, které nebyly tak vysoké jen se zvedaly skoro z roviny a proto působily impozantně, ale byly napůl mým domovem.

Poznal jsem Sargas velmi dobře, protože jsem po brzké smrti své matky hodně cestoval po různých školách a vzdělávacích ústavech. Můj otec velmi preferoval vzdělání a jeho pohled mně vždy pálil jako oheň snad proto, že jsem mu asi připomínal ztrátu jeho životní družky a on ke mně po její smrti špatně hledal cestu. Viděl jsem mu to v očích a on odvykl citům. Matku mi nahrazovala moje kojná, ale i ta v mých patnácti zemřela a já si musel klestit cestu sám. A proto jsem se začal obklopovat přáteli, které jsem si sám vybral, či mně k nim napomohl osud. Tito lidé mně postupně nahradili hendikep rodinných vztahů a uvedli do společnosti i mezi Sargasské mocné a ti si mně povětšinou oblíbili, pro mé neobvyklé pohledy na problémy a řekněme nestandardní řešení situací. Nepříliš šťastný vztah s otcem mně nahrazoval blízký rodinný přítel Sanini, vzdělaný a moudrý muž, kterého tragické okolnosti spojili s naší rodinou víc jak pouto pokrevní.

Sargasská říše se dnes nenalézá na žádné s map, ale kdysi byla největší na kontinentu a určovala běh celých dějin. Vznikla z nutnosti a byla plodem dohody mocných, ale i přáním obyčejných, ze začátku nebyla plná rozdílů a vypočítavosti a vypadala jako velmi dobrý nápad jak zchladit ego šlechticů a nastolit rovnovážný systém. Ale vždy se najde někdo komu jeho vliv a bohatství nestačí a potom chce být neomezeným vládcem, a pak teče mnoho krve hlavně těch, co se připletou pod kola intrikánské mašinérie. Rozdělení podle vlivu a zaměření se zdálo logické. Klan Skal měl sídlo v horách a byl velmi mocný, ale neovládal obchod. Obchod na moři byl doménou Klanu Vody. Karavany se zbožím zas ovládal Klan Pouští, který sídlil na východních oázách. Klan Lesů těžil dřevo a také vlastnil velkou část vymýcené půdy. Skalníci ovládali zas těžbu surovin, ale nedostávalo se jim dřeva. A tak protože všichni potřebovali všechny, došlo k dohodě o střídání představenstva Sargasu každý rok a radě předsedal každý rok jiný klan a měl o hlas více, aby mohl prosadit v hlasování svoji vůli snadněji. Sargaské pláně hory řeky i pouště už měli dost samozvaných králů a systém po dobu dvanácti let fungoval perfektně. Ale žádný systém není dokonalý, pokud se nevyvíjí a nepřizpůsobuje novým podmínkám a tak se stalo, že ambice nastartovaly následující příběh……


O Blogu